Tehdy před dožínkami bylo pod zámkem veselo! Chasa byla u muziky v hospodě U Zámku. Hudba pěkně hrála od podlahy, sukně tanečnic se jen tak míhaly sálem a tetky, které seděly kolem dokola na lavičkách, měly o čem povídat, jen co byla pravda! Zvlášť se jim hodil do řeči Lojza Kotek, který byl nejvíce rozkurážený. Nikdo se mu toho večer v tanci nevyrovnal. Však už taky něco vypil a nebylo to jenom víno, co ho v tanci pohánělo. V kole se s ním točila i Anička Divoká, která nic nezůstala dlužna svému jménu. Hudba však těsně před půlnocí podle nařízení vrchnosti skončila. Chlapci se shromáždili uprostřed sálu a o něčem velice mudrovali. Všechny oči se otáčely k muzikantům, kteří si balili své nástroje, a nic nepomohlo domáhání chasy o další kousky, ba ani prošení děvčat nebylo nic platné. „Nu co, tak si poradíme,“ řekl Lojza. „Já bych o nějakém muzikantovi věděl!“ Všichni přijali radostně jeho prohlášení, které však pomalounku upadávalo, když se dozvěděli, o jakého muzikanta se jedná. „Půjdeme pro Studeného Janka,“ horlivě pokračoval Lojza, a to se již celá skupina mládenců vypravila z hospody ven. Tetky se křižovaly a říkaly, že toto dobře neskončí, a honem s děvčaty odcházely domů.

Ptáte se, kdo to vlastně byl Studený Janek? To byl kdysi velice dobrý muzikant, ale velice špatný člověk. Dobře sice hrál, ale dobře nežil. Byl velice lakomý. Nedával peníze ani své ženě na živobytí, a tak jeho dvě děti musely chodit po žebrotě. Nic nedal na domluvy přátel, ba ještě se jim vysmíval, že jednou všichni uvidí! Až bude mít dost peněz, koupí si zámek a bude všem vyhrávat tu jeho písničku, a všichni budou poslouchat. Nikdo nepochyboval o tom, jak by muzikant na zámku vyhrával. Všichni litovali jeho rodinu a pomáhali jí, jak mohli.

Tak takový byl Janek muzikant. Jednou, když se vracel od muziky, nějak se spletl a přišel, ani neví jak, na hřbitov. Strach neměl, to ne, ale přeci jen mu nebylo nějak moc dobře. Sedl si pod starou smuteční vrbu a přepočítával vydělané peníze. Když vstal, aby šel domů, spadl do hrobu, který tam vykopal ten den hrobník. Sletěl ale tak nešťastně, že se praštil do hlavy a omdlel. Bylo to tehdy ve veliké zimě, byly tuhé mrazy a ten nešťastník tam dole zmrzl. Od té doby neměl pokoje a každou noc od půlnoci do jedné hrával na housle pod smuteční vrbou. Sedával jen tak v košili a byla to taková malá hrstečka, že byl jako malý chlapec. Pravda, pěkně hrál, smutně i vesele. Hodně lidí říkalo, že s ním mluvili, a že se ho ptali, zda-li mu není zima. Ale on, že prý ne, že je mu vlastně velice horko a kdo nevěří, může si na něho sáhnout. Ale to raději každý utíkal honem pryč. Proto se mu říkalo Studený Janek.

Vraťme se však k našim hrdinům. Lojza v čele chasníků se pomalu blížil ke hřbitovu. Jenže čím blíže k hřbitovu byli, tím více jim nohy těžkly a jeden po druhém odpadával. Výmluvy měli různé: jednoho tuze rozbolelo břicho, druhého trápily zuby, toho zase tlačily boty a tak dále. U branky hřbitova zbyli jen tři, ale dovnitř musel Lojza sám. Ostatní prý na něho raději počkají. Co Lojzovi zbývalo, když to vlastně všechno sám vymyslel. Taky měl trochu strach, ale přeci jen s kuráží vykročil.

Housličky vesele vyhrávaly a Studený Janek seděl na kamenné lavičce pod vrbou. Lojza pěkně pozdravil a řekl svoji prosbu. Janek vesele souhlasil, že prý půjde, proč ne? Jenže ho tuze bolí nohy a Lojza ho musí do hospody odnést. Lojza se radoval, že to všechno šlo tak lehce. Takový malý, tenký mužíček mu přece nemůže dělat žádné starosti s odnesením. Jenže ouha! Ať dělal, co dělal, nemohl s Jankem ani pohnout. Jako by byl z toho nejtěžšího olova, tak byl těžký. Přitom, jak se snažil Janka pozvednout, zavadil nešťastně o jeho housle, a ty spadly na zem a rozbily se. Studený Janek se na ně smutně podíval a řekl: „Když ty nemůžeš pomoci mně, pomůžu já tobě!“ Než se Lojza nadál, skočil Studený Janek na něho a strašlivě se zasmál. Byl to takový smích, že chlapci pod hřbitovem již na nic nečekali a horem pádem utíkali do svých domovů.  Ještě po cestě, jak utíkali, slyšeli divoké chechtání a pak najednou velké ticho.

Teprve ráno se odvážili přijít na hřbitov a tam pod vrbou ležel mrtvý Lojza se zlámaným vazem. A u něho ležely rozbité housle. Tak tedy neslavně skončily radovánky vesnické chasy před dožínkami. A od té doby nikdo Studeného Janka  neviděl, ani neslyšel. Už se nikdy neukázal.

(M.Kafka: Pověsti a povídačky z kraje pod Komoncem)